ČAS NEJISTOTY

ČAS NEJISTOTY

Čas, kdy včera už bylo a zítra teprve bude..
Čas, ve kterém se neděje nic z toho, co znám.
Čas, tápání v nejistotě.

Vidím, slyším, cítím, že v něm nejsem sama.

Není se kam vrátit.

Co bylo, musím odložit.

Svléknout se ze svého starého já.

Zabalit do pytlů minulost
jako obnošené šatstvo z mé skříně.

Rozloučit se bývá těžké.
O to těžší, když nevíš, kam půjdeš dál.

Vazby, vzpomínky, důležitosti,
které roky utvářely mé já..

Jako bych musela opustit sama sebe.

Moje staré já však opravdu odešlo se včerejškem.

Až tohle přijmu..
Možná..
Možná..
Přijde nový den.

Zatím tady sedím a probírám se oblečky starých jistot.

Kým budu?
Co ze mě zůstane?

Vzdát se minulosti přináší strach.

Kárám se, že bych měla dělat líp to, co jsem dělala včera.

Vyčítám si, že nic nedělám.

Přestože pořád něco dělám,
mám pocit nedostatečnosti.

Ta část mě,
která žila výkonem a odměnou,
právě prochází přerodem.

Svět za mnou se hroutí.
Pyramida z lidských těl se rozpadá.

Padají si z ramen na rovnou zem.

Ten, kdo stál nejvýš, poletí nejdéle a jeho pád bude nejtvrdší.

Jsem se vděčná, že jsem odešla už dávno.

Stojím na zemi a na svých nohou.
Co víc si přát.

Ale i na mě působí tlaková vlna.

Měla bych jít.
Nechat všechno za sebou a vyrazit do neznáma.

Vymyslet si tu cestu jako Bastian v Nekonečném příběhu,
a znovu tvořit svět Fantazie.

Nepotřebuji staré jistoty v novém světě.
Potřebuji tvořit nově ze svého nitra, srdce.

Očištěná od možností včerejška.

S touto myšlenkou přichází do mého dnes
lehkost, naděje a radost.

Cítím, jak mi rostou křídla.

Cítím svobodu, jak se rozsvěcuje v mém srdci.
Světlo prozáří celé mé tělo
a svítí i na cestu přede mnou.

Nevidím moc daleko.
Ale zahlédla jsem i jiná světla a k těm můžu jít.

Společně budeme svítit víc a dál.

Vedle sebe budeme tvořit nový fantastický svět.

Každý sám a přitom pro všechny.

A tam si jednou vzpomenu na tenhle

ČAS NEJISTOTY