My lidé jsme jednota. Všichni jsme v jádru stejní a lišíme se jen intenzitou našich potřeb.
Přesto je každý z nás jedinečná individualita vnášející originální tón do celku. To, co všichni potřebujeme, je harmonie. Potřebujeme, aby náš tón ladil s tóny ostatními. Aby ta hudba, co vznikne, byla krásná a povznášející.

Tady je krásně. Slunce, teplo, květiny, ptáci a nádherná hudba. Je mi tak lehce. Je mi tak sladce. Jemný úsměv. A pomalé ladné pohyby. Mírnost, laskavost, ... Nejde to jinak. Ta krása mě ladí do stejných tónů.

Stěžuje si. Naříká. Znovu a znovu stejný příběh. Znovu stejné emoce. Když se ji snažím povzbudit, poradit jí, oboří se na mě, že tomu nemůžu rozumět.
"Kdyby to bylo tak lehké, jak ty si myslíš", říká.

Ty ruce, ty prsty, jednoduchý kroužek na místě pro šperky... Které ruce znáš líp než ruce své mámy? Cítíš jejich teplo nebo chlad, měkkost, jemnost, i rýhy na nehtech... Lety ty ruce průsvitněly. Byly jak papír s tmavými kaňkami. Ty ruce, máminy ruce.

Stromy bez listí jsou tichou připomínkou minulého života. Sedím u okna a dívám se na prosincový svět.