DOMA

DOMA

Tak jako prázdnota potřebuje naplnit,
tak i naplněnost potřebuje odpustit.

Část života strávíme naplňováním.
Našich potřeb, našich přání, našich tužeb…

A část života bychom měli strávit odpouštěním přebytků.

Jenže právě do toho se nám často nechce.

Stálo nás to tolik práce, úsilí, bolesti a odříkání.
Potřebovali jsme. Chtěli jsme. Dokázali jsme to…

Ale ani jíst nejde donekonečna.

To, co bylo životně důležité a blahodárné,
se v přebytku stává nebezpečným
a může nás nakonec zničit.

Nejen naše tělo potřebuje střídmost.

Potřebují ji i všechny ostatní oblasti našeho života.

K čemu je bohatství,
když ničí zdraví nebo vztahy?

K čemu je držet se včerejších zvyků,
když dnešek potřebuje nový přístup?

A tak přijde čas odpouštění…

Odpouštění všeho,
co jsme roky shromažďovali,
roky budovali,
roky drželi…

Odpouštíme staré hodnoty, přesvědčení, křivdy i bolesti.

Odpouštíme staré role, postoje, názory i myšlenky.

Odpouštíme staré vztahy, vazby, vzpomínky i důležitosti.

Čím více odpouštíme z nádoby svého života,
tím lehčí se stáváme.

Přichází svoboda.
Prostor.
Volnost.

A s nimi i poznání,
co skutečně potřebujeme,
abychom mohli žít v klidu.

Hry rozmařilého ega odtečou
a zůstaneš tam ty.

Jako rostlina,
která potřebuje právě tolik vody a živin,
kolik jí prospívá.

Protože málo i příliš mnoho ji může zahubit.

Kolik času nás ještě musí stát,
než se znovu napojíme na moudrost přírody,
která tu byla vždy?

Jako bychom museli nejprve dokázat,
že si zasloužíme být její součástí.

Že dokážeme respektovat její pravidla a zákony.

Někdy nám život sám něco vezme,
aby nám ulehčil,
i když to v tu chvíli ještě neumíme ocenit.

Jindy jsme postaveni před tuto zkoušku sami.

Musíme udělat těžká rozhodnutí.
Přijmout změny.
Projít ztrátami.
Najít smíření.

Síla, kterou v sobě při tom probudíme,
nás vrátí na místo,
kde jsme možná vždycky byli,
ale nikdy předtím vědomě.

Uvidíme, co jsme dosud neviděli.
Uslyšíme, co jsme dosud neslyšeli.
Ucítíme, co jsme dosud necítili.

A přesto budeme mít pocit,
že jsme konečně

DOMA