DVĚ DUŠE

DVĚ DUŠE

Stěžuje si. Naříká. Znovu a znovu stejný příběh. Znovu stejné emoce. Když se ji snažím povzbudit, poradit jí, oboří se na mě, že tomu nemůžu rozumět.
"Kdyby to bylo tak lehké, jak ty si myslíš", říká.

A tak ji zase poslouchám a raději už nereaguji. Cítím ale, jak ztrácím pozornost. Už nevím, co říká. Už myslím na to, jak se z této situace, co nejdříve dostat. Nechám ji vymluvit a potom půjdu zkontrolovat, jestli je dost přiloženo v kamnech..

"Ty mě vůbec neposloucháš".... Probere mě jiný tón hlasu a zdvižené obočí mé ženy. Cítím její pohrdání,... Jak s takovým ignorantem, jako jsem já, ona jen ztrácí svoje mládí a čas...
Raději vyklidím válečné pole.... " No jo, to jediné umíš, utéct"... proklouzlo za mnou škvírou zavírajících dveří...

Opravdu je to šílené. Celá ta situace se táhne už celé týdny a měsíce. Jsem z toho vyčerpaná, zmatená, něco by se mělo stát, ale vůbec nevím co... Měla bych odejít, ale kam... A proč bych vlastně měla odcházet já? Přece jsem to nezavinila... A kdo ví, jestli bych našla něco podobného... Taky už nejsem nejmladší. Oni by s tím ale už vážně měli něco udělat, protože už se v tom nedá žít.

A přijdu domů, chci to ze sebe dostat ven. Potřebuji o tom přece s někým mluvit, abych si utříbila myšlenky. Tak ti to říkám, abys mi porozuměl. Abys pochopil, jak to mám teď těžké a jak se tím trápím. A čeho se od tebe dočkám?

"Miláčku, tak už odejdi, nějak to zvládneme. Zbytečně se tam pořád jen trápíš... "
No, to jsem si mohla myslet. Teď mi bude radit, jako by to bylo tak lehké. Odejdi... tsss, a kam asi? A proč já? Ten tomu zase rozumí. Dělá si roky stejnou práci a zajímá ho jen, jestli je zahrada porytá... Bože, ani si nemám s kým promluvit. Nemám nikoho, kdo by mi byl oporou. Tenhle buď má blbý kecy, nebo mlčí.

On mlčí... On mě ani neposlouchá... Já mu tady něco říkám a on mě ani neslyší... No to je konec. A s tímhle ignorantem mám strávit zbytek života. V práci na houby, doma na houby... Co budu dělat? No, jen si jdi... To je mi jasné, že musíš zdrhnout... Došly ti argumenty, co?
Ach bože, co jen mám dělat?

Hoví si na polštářích z mlhoviny, tam někde v nebi, DVĚ DUŠE, ona a on... A sledují biograf svého pozemské spolužití.

Tahle scénka, podobná mnoha předchozím i mnoha následujícím, je dnes baví a rozesmívá. Začátek i konec oba znají... O ty nejde. Důležité byly tyhle malé epizody, které skládaly celý příběh... To, jak položili tento jeden dílek, nasměrovalo osu příběhu jistým směrem... A po čase by museli položit spoustu dalších jiných dílků, aby se směr zase změnil...

On dnes vidí, jak obtížné pro něj bylo chápat svou ženu, protože žil a uvažoval mnohem jednodušeji. A napětí mu připomínalo hádky rodičů. Proto utíkal, protože nedokázal být klidnou oporu. Neměl v sobě ten klid, i když se o něj snažil. Žil přítomností, žil budoucností, ale bál se podívat dovnitř sebe. Protože tam stále byl kritický táta a nespokojená máma, bývalá partnerka, zážitky a zkušenosti z minulosti. Tak odvracel pozornost k práci a k zálibám... I v něm rostlo napětí, když neuměl nechat projít ženiny emoce. Dotkla se ho její nespravedlivá kritika. Její povýšenost. Trefila se do jeho niterné nedůvěry v sebe sama.

Kolik dílků skládačky bude muset položit? Kolik konců a nových začátků se bude muset stát, než obrátí pozornost do sebe. Než odpustí svým rodičům, partnerkám, viníkům, a pochopí jejich příběhy natolik, že zjistí, že není co odpouštět. Než si vezme sílu ze svých kořenů a ze svých zkušeností a stane se sebevědomým, silným kmenem, který ustojí i vichřice emocí své ženy..

Ona ještě cítí ten zoufalý strach, který tady měla. Opravdový strach, co s nimi bude, kdo se o všechno postará.. Beznaděj, bezmoc, vztek... Pocit, že je na všechno sama. Že ji nikdo nepodrží, nepomůže. Snaha, kterou vkládala do své práce, rodiny se ukazovala jako zbytečná. Nikdo ji neocenil. Nenacházela pochopení ani podporu.. Nikdo tady pro ni není.

Cítí dnes soucit s tou ženou, která hledala něco, co neznala. Jak obtížně se hledá něco, co jsi nikdy předtím neviděl, necítil... Kolik snů a iluzí je za pojmy - důvěra, pocit bezpečí, klidné bytí... Jak si toto mohla tvořit ve svém životě, když to nikdy nepoznala? Ze své rodiny a vztahů, které žila celé věky, znala velmi dobře opuštění, zradu, bídu a hlad... Naučila se, že musí hodně trpět, aby přežila. Že se musí snažit a stát pevně na svých nohou.

Kolik dílků skládačky bude muset položit? Kolik konců a nových začátků se bude muset stát, než obrátí pozornost do sebe. Než odpustí svým rodičům, partnerům, viníkům, a pochopí jejich příběhy natolik, že zjistí, že není co odpouštět. Než si vezme sílu ze svých kořenů a ze svých zkušeností a stane se sebevědomou a přesto důvěřivou ženou, která se nebude bát opřít se o pevný kmen svého muže.

Jak tenhle příběh skončil?

Pokaždé jinak. Už spolu prožili spoustu životů a spoustu příběhů. Někdy jen na chvíli a někdy déle.
DVĚ DUŠE, které si spolu hrají své příběhy, aby si vzájemně pomohly zahojit svá vnitřní zranění a vpouštěly světlo lásky do temnot svých strachů a neodpuštění.