KDYŽ SPADNE ZÁVAŽÍ

KDYŽ SPADNE ZÁVAŽÍ

Rovnováha je tak samozřejmou součástí našich životů,
že si ji často ani neuvědomujeme.

Tak jako levá noha střídá pravou
a den střídá noc,
aniž bychom na tom měli jakýkoli podíl,
tak i rovnováha působí ve všech oblastech našeho života.

Toto poznání mi kdysi přineslo úlevu,
když se mi svět zdál úplně šílený, ovládaný zlem.
Uvědomila jsem si,
jaká obrovská síla dobra musí stát na druhé misce vah.

Zlo jako velký, nepřehlédnutelný balvan
vyvažuje spousta malých, nenápadných kamínků dobra.

Dnešní doba působí chaoticky.
Jako by těžké závaží spadlo z misky
a všechny ty drobné kamínky
vyletěly do vzduchu, padaly dolů, odrážely se a znovu stoupaly nahoru…

Jako když hledač zlata odděluje písek od zrnek pokladu.
Všechno se míchá, mění a je v pohybu.

Ztrácíme pevnou půdu pod nohama,
rozpadají se staré jistoty, naše plány, naděje i zvyky.

Nejsme s těmi, s nimiž jsme chtěli být.
Nejsme těmi, kterými jsme byli.
Nejsme tam, kde jsme byli — a kde jsme mohli být.

Když spadne závaží,
nastává čas nejistého hledání nové rovnováhy.

A když se dnes podíváš ven i dovnitř,
vypadá to právě tak.

Všechno se mění a přeskupuje.

Ve zmatku tápou ti, kdo touží po jistotách včerejška,
i ti, kdo se bojí, co přinese zítřek.

Když zlo zmizí, uvolní se místo v misce.

Rovnováha se však musí znovu nastolit.

A právě teď se každý z nás rozhoduje, do které misky se usadí.

Něco mi říká, že tentokrát už nepůjde o dobro a zlo.

Že tentokrát půjde o to,
jestli se máme
dobře — nebo špatně.

Frekvence
spokojenosti a nespokojenosti,
vděčnosti a stížností,
lásky a nelásky
nás rozřadí do skupin:
na ty, kteří žijí svůj ráj na zemi,
a ty, kteří si tvoří peklo.

Možná se budeme muset rozloučit —
aby se rovnováha mohla znovu nastolit.

Ale pořád jsme jen kamínky na stejné váze,
která nás všechny spojuje.

A tento chaos přináší i zprávu:
nic není neměnné.

Tak neztrácej světlo ani naději.
Vždycky je pro tebe místo.