LOUTKA OKOLNOSTÍ

LOUTKA OKOLNOSTÍ

Tady je krásně. Slunce, teplo, květiny, ptáci a nádherná hudba. Je mi tak lehce. Je mi tak sladce. Jemný úsměv. A pomalé ladné pohyby. Mírnost, laskavost, ... Nejde to jinak. Ta krása mě ladí do stejných tónů.

Tady je to super. Zábava, rytmická hudba, přátelé. Bavím se, užívám si, tančím, skáču, směji se. Cítím radost a svobodu. Život je skvělý.

Tady je šero. Déšť klepe na okenní tabule a do duše mi vstupuje nostalgie. Balím se do deky a zahřívám se čajem. Vzpomínky jsou bratry v nepohodě. Slunce je tam někde nad mraky? Opravdu? Tomu nemohu uvěřit.

Tady je to k zbláznění. Konflikt, stížnosti, kritika,... Jsem napjatá. Zlobím se. Jsem zoufalá. Proč jsou lidi tak zlí? Proč mě nikdo nechápe? Proč mě nenechají být? Jak mohou být takoví? Připadám si osamělá, nepřijímaná, unavená. Záleží někomu na mně? Jaký to má smysl?

Tady a všude jinde jsem vždy já. V klidu, ve světle reflektorů, v dešti i v bouřce.. Všechny pocity a všechny emoce jsou mé. Některé mám ráda a jiné ne. Nejmíň ráda mám konflikt, napětí, stížnosti, kritiku. Klid a radost mi dodávají energii. Smutek a hněv mi energii berou.

Jen okolní prostředí a děj mě ladí, vylaďuje nebo rozlaďuje.
Jako bych byla nástroj v rukou okolností, které si se mnou hrají hru, která se jim zlíbí.

Okolnosti. Vládci moji a šéfové. Hodní i zlí, jak se jim namane. Loutkoherci, kteří tahají nitkami mého života.

Takže jsem loutka.
Vedená okolnostmi.
Přiznat si to je překvapující a těžké.

Jsem loutka.
Mé ego se vzteká v nesouhlasu, ale moje duše s úlevou vydechla.
Jak bych mohla převzít vedení, dokud si nejsem vědoma toho, kým jsem vedena?

Přichází údiv, nadšení z objevu, lehký stud, odhodlání a rozhodnost. A s nimi v patách spousta otázek, jak to udělat, abych nepodléhala okolnostem. Abych si udržela vlastní rozhodování nad svými pocity a emocemi.

A tak hledám nějaký recept. Pravidla, kterých se mohu přidržet.

Ladění. Soulad a nesoulad.

Jaké to je být v místnosti, kde hraje hudba, která mi neladí?
Dělá mi to zle. Necítím se dobře. Jsem neklidná, nervózní...

Co mohu udělat?
Mohu přece odejít. Nebo mohu začít hrát svoji hudbu a pokusit se přeladit okolí na svou notu..

To, co jsem dosud dělala, bylo, že jsem chtěla, aby oni přestali hrát tu jejich hudbu.
Aby neříkali to, co říkají. Aby nedělali to, co dělají.

Proč jsem nezačala dělat to, co chci dělat já?
Proč jsem je prostě nenechala dělat to, co oni dělají?
Proč jsem chtěla změnit je?
Proč jsem neudělala sama nějakou změnu?
Proč jsem v tom zůstávala?

Proč. Proč. Proč. Nevím proč.
Zvyk? Nějaká moje potřeba vyhrát?
Nějaká moje potřeba trpět?
Nějaká moje neochota převzít zodpovědnost?
Nějaký můj pocit bezmoci?

Ať to bylo z jakéhokoli důvodu, vždy to bylo něco mého.
Nějaký můj postoj. Nějaký můj pocit. Nějaké mé rozhodnutí.

Takže stačí se rozhodnout pro nový postoj.
Vybírat si to, co chci a s čím ladím.
Vybírat si to, co mě vylaďuje do klidu a radosti.
Nevystavovat se okolnostem, prostředí a dění, které mě rozlaďují.

Jen tak lehké to je?
Kdo rozhoduje o tom, jestli je to lehké nebo těžké?
Na kom to záleží?

Rozhoduji se být loutkohercem a vybírat si hry, ve kterých budu hrát.
Rozhoduji se zkrotit okolnosti a použít je jako kulisy pro mou hru života.
Rozhoduji se..
Já se rozhoduji...