MÁM PLNOU NÁRUČ SEBE

24.05.2022

MÁM PLNOU NÁRUČ SEBE

Přepadla mě nenávist a zalily mě slzy staré bolesti.
Vylily se z chodeb mé duše, kterými jsem dlouho nechodila.

Udělalo se mi zle z toho, když ta, která mi kdysi odvedla muže,
chválila ho, jaký je dobrý otec.

Já měla úplně jinou zkušenost. Mě a mé děti zraňoval a opouštěl.
Ano, je to dávno a byli jsme mladí. Ale ty pocity ožily.

Zvedl se mi žaludek z těch slov.
Z té staré zrady. Z tolika bolesti, strachu a ponížení.
A to už jsem si myslela, že jsem odpustila.

Nechala jsem ty slzy téct. Vymývaly pachuť vzpomínek.

Viděla jsem sebe. Malou a zraněnou.
Vyplašenou ze života v bezmoci.
Tolik potřebovala za zády cítit ochranu, bezpečí, podporu a jistotu.

S překvapením zjišťuji, že totéž hledám dodnes.
A dodnes nikdo takový není.
Nacházím jen muže děti.
Závislé na péči, podpoře, mámině nekonečné přítomnosti.

A díky tomu mohu uvidět, že i já jsem stále dítě, hledající bezpečí, oporu v tátově náruči.
Ale už jsem dospělá. Žádný táta nepřijde.
A žádný muž nehledá ženu dítě.
Ani já nechci muže dítě.

Podívám se na tu malou holku a vidím její bolest.
A tak ji objímám.
Stoupnu si jí za záda a uvědomuji si svoji velikost.
Část mého já, které je obrovské,
stojí za zády té malé dušičky zavřené ve figurce těla.

Gejzíry bolesti vytrysknou přes utažené kohoutky.
Trhají prastará zarezlá potrubí..

Odnesou staré i nové.
A nevím, co ze mě zůstane.
Možná nic.
Možná prázdný prostor.
Možná už ho nikdy nezaplním ničím.
A možná ho zaplním něčím novým.

Na to teď ani nedokážu myslet.
Právě teď

MÁM PLNOU NÁRUČ SEBE