MATKY JSOU TAKY LIDI

MATKY JSOU TAKY LIDI

Dnešní výchova dětí je postavená na respektu k jejich individualitě a svobodě.
Rodiče často velmi pečlivě volí slova, přemýšlejí, jak s dítětem mluví, co mu předávají.
Snaží se zohledňovat jeho potřeby.
A chtějí, aby se stejně choval i každý, kdo s dítětem přijde do kontaktu.

A pak jste vy – matka rodiče.
Najednou začnete dostávat pokyny:
"Takhle s mým dítětem nemluv. Tohle nedělej. Tohle musíš respektovat.
Tvůj názor mě nezajímá."

Dozvíte se, co všechno jste udělala špatně.
Kolik traumat jste způsobila.
Uslyšíte spoustu výčitek – někdy i nahlas, jindy jen mezi řádky.

Vaše dospělé dítě se odpoutává.
Chodí na semináře, kurzy, kde se jeho dětské křivdy zvětšují a zostřují v kolektivním nadšení.
Začne vám šermovat před nosem psychologickými i ezoterickými moudry,
rozdává rady, příkazy, jak se máte chovat – k nim i k jejich dětem.

Máte být chápající, podporující, naslouchající, bezpodmínečně respektující.
Máte říkat, že jste na ně hrdá.
Stát při nich – za všech okolností.

Ale hlavně:
Nesmíte mít jiný názor.
Nesmíte chtít něco jinak.
To byste byla kritická. Netolerantní. Možná toxická, narcistní, manipulativní.

A může se stát, že vám naznačí, že přeruší kontakt,
pokud nebudete taková, jakou vás chtějí mít.

Vaše dospělé dítě, v plné síle života, zdraví a financí, vám začne ukazovat hranice.
A je na to patřičně pyšné.
Odpoutává se. Dospívá.

A vy?
Polykáte, co se vám nelíbí.
Bojíte se něco říct vnoučatům – aby to nebylo proti pravidlům moderní výchovy.

Vaše svoboda, vaše individualita, váš hlas – to všechno je najednou druhotné.
Cenou za to, že smíte být součástí rodiny.

Co si vaše dítě nedovolí ke svému dítěti, dovolí si s vámi naprosto bez zábran.
Vy musíte být klidná, nekonfliktní.
Ale ony smějí vyvolávat konflikty. A když ne přímo – aspoň jimi vyhrožovat.

Pamatujete si, že jste taky kdysi byla pyšná, mladá máma.
Máte pro své děti soucit.
Víte, že i tohle je jen fáze.
Že jednou i oni narazí na hranice – a budou muset přijmout, že k dospělosti patří i úcta, respekt a přirozená hierarchie.

Ale stejně vás to štve.
Protože z "odpoutání" je jen krůček k "opuštění".

A nikdo z nás nechce být opuštěný.
Ne v plné síle – a už vůbec ne ve slabosti.

Chceme být součástí rodiny.
Být babičkou svým vnoučatům.
A přitom zůstat samy sebou.
Ne roztavit se do role, která nemá hlas.

Tak se často přizpůsobíme.
Mlčíme. Vyhýbáme se konfliktům.
Trpíme rozmazlené děti, ustupujeme.

Jenže všechny ty spolknuté emoce nezmizí.
Zůstávají v nás. Hromadí se.
A jednou vybuchnou – buď navenek, nebo dovnitř.

Rupnou nervy. Onemocníme.
Příliš vysoká cena za to, že naše děti neumějí milovat i své rodiče.
Že nám nedovolí být tím, kým jsme.

Jsme odpovědní za své zdraví.
A našim dětem nepomůže, když se zhroutíme.

Možná je menší problém riskovat konflikt –
ukázat svoje hranice, postavit se.
Než ze strachu, že nás opustí, pomalu mizet.

Je těžké mluvit k někomu, kdo neposlouchá…
Ale pokud přece jen někdo slyší,
chci říct jedno:

MATKY JSOU TAKY LIDI