PROHRA ?

PROHRA ?

V mém domě je zakázaná komnata.
Pokoj mého dospívajícího dítěte.
Snažím se ignorovat, že tam je..

Při vstupu mi totiž stoupá tlak,
spouští se proudy silných slov,
a na několik hodin se mění hustota ovzduší..

Nemoc dítěte bezmocně ležícího v posteli
mě ale nutí vstoupit s hrnkem čaje..
A ani ohledy k marodovi nezastaví mé tělesné procesy související s prostorem ..

Tichá výčitka v očích dítěte
žádající ohleduplnost
má opačný efekt..

Snaha zkrotit moje vnitřní rozlícené býčí stádo
selhává..

Přesto vím, že do arény budu muset vstupovat s hrnkem čaje opakovaně..

Jen toto uvědomění mě zastaví..

Soucit sama se sebou způsobí,
že se pustím do zkrocení démonů pokoje..

V tom okamžiku pocítím klid.

Harmonie kolem mě vstoupí i do mě.

Prý to byla PROHRA..

Ale já se cítím jako vítěz.
Zastavila jsem stádo býků.

To, co si chci zapamatovat, je

MŮJ DOBRÝ POCIT JE DŮLEŽITĚJŠÍ NEŽ VÍTĚZSTVÍ V BOJI

Ať jsem špatná matka..
Nedůsledná vychovatelka..
No a co..

Umím zkrotit své býčí stádo,
a to je víc..