KDYŽ MÁM POCIT, ŽE SE SVĚT ZBLÁZNIL.

KDYŽ MÁM POCIT, ŽE SE SVĚT ZBLÁZNIL..

Když mám pocit, že se svět zbláznil...
Když kolem vládne panika...
Lidé jsou rozdělení podle různých odporů a strachů...
Když bezmoc vyskakuje ze všech koutů...

Co mám dělat, abych si uchovala zdraví a sílu, pohodu a klid?

V této době si často vzpomenu na příběh skupinky vězňů v koncentračním táboře, kteří přežili v relativně dobrém stavu jen proto, že si pravidelně vyprávěli o dobrých jídlech, představovali si hostiny plné delikates.
Jejich mysl se zaměřila na sny a představy hojnosti a úplně se izolovala od útrap každodenní nepředstavitelně kruté reality.
Jejich svět byl jiný. Vytvořili si svůj vlastní vesmír.

Vzpomenu si také na příběh Clemense Kubyho, který odmítl uvěřit, že s přerušenou míchou už nebude nikdy chodit, a jen několik měsíců od úrazu se na nohy opět postavil.
I on si vytvořil svou vlastní realitu, ve které žil a dodnes žije tak, jak žít chtěl.

Je tak snadné nechat se stáhnout proudem strachu a zoufalství.
Cítíme se dokonce dobře obklopeni stejně trpícími.
Cítíme se spojeni ve svém trápení.
Posilujeme se ve svých postojích odporu, vzteku, obav.

Určitě je dobré necítit se sám.
V jednotě je síla.
Ale k čemu je ta síla využívána?

Ta malá skupinka vězňů spojila svou sílu mysli, aby v hrůzném nedostatku a nebezpečí přežila vytvářením představ hojnosti.
Ta větší část vězňů sdílela spolu hrůzu, strach a hlad, a strádala a umírala.

Clemens Kuby soustředil svou sílu mysli na svůj záměr a nenechal se ovlivnit svým skeptickým okolím.

K čemu využíváme sílu své mysli my?
Sdílením vytváříme hojnost a pěknou budoucnost?
Nebo sdílením násobíme své zoufalství?

Když mám pocit, že se svět zbláznil..
Musím se zastavit a říct sama sobě - NEBLÁZNI