NEPŘIJETÍ

NEPŘIJETÍ

Moje máma mě stále nepřijímá jako dospělou osobu.
Je mi nepříjemné s ní být, protože mě jen kritizuje a nikdy neocení, co dělám..

Můj partner mě stále nepřijímá takovou jaká jsem.
Je mi to líto. Zaměřuje se na to, co se mu nelíbí, ne na to, co je v našem vztahu krásné.

Moje dospělé děti mě stále nepřijímají. Bolí mě to. Mají svou představu o tom, jaká bych měla být, kterou nenaplňuji.

Nepřijetí druhými lidmi..
Proč to tak vnímám? Proč to tak mám?

Jsem já dost přijímající?

Vnímám mámu jako dospělou bytost s respektem k jejímu způsobu života, komunikace?
Jsem už dospělá a lásku a přijetí dávám
nebo stále jen dětsky potřebuji a očekávám?

Vnímám svého partnera jako dokonalý ideál nebo člověka, který je na stejné cestě zrání jako jsem já sama?
Jsem už dospělá a schopná sebereflexe bez pocitu křivdy?
Jsem dost silná, abych ustála, když mě partner chce poskládat do krabičky svých dětských zvyků?
Dokážu už lásku dávat a přijímat partnera, přestože mi lásku zrovna teď nedává a nepřijímá mě?

Vnímám své děti jako nevděčné nebo jim dokážu porozumět, díky svému vlastnímu prožitku s rodiči?
Dokážu přijmout, že mé děti vyrostly sice fyzicky, ale uvnitř ještě stále dětsky otevírají zobáčky s pocitem, že mají právo?
Přijmu, že musím ustát i tuto jejich pubertu, a čekat až vnitřně dojdou do respektující, láskyplné dospělosti?

NEPŘIJETÍ jiných

mě vede zpět ke mně
a mé schopnosti a ochotě

PŘIJÍMAT, MILOVAT, RESPEKTOVAT, DŮVĚŘOVAT, RŮST,..