NIC NECÍTÍM

NIC NECÍTÍM
Pocity zamknuté v truhle..
A klíč? Ten je dobře schovaný...
Snažíš se zapomenout, kam jsi ho kdysi schoval..
Tehdy ses rozhodl, že je lepší necítit..
Zoufalá máma, zlý táta, svět plný bolesti a nebezpečí..
Z dětské bezmoci je cesta do fantazie.
A tak zamkneš své strachy do truhly..
A vytvoříš si svůj svět..
Jenže jak rosteš, najednou ti nestačí žít bez pocitů..
Dívky touží po lásce. A ty ji v sobě nemůžeš najít...
Svět je pro tebe najednou zoufale černobílý.
A tak se pokusíš otevřít svoji truhlu.
A z ní vylétnou tví démoni.
S dlouho střádanou energií začnou řádit intenzitou, která tě vyděsí..
Je ti tak zle, že je znovu do té truhly zavřeš..
Kromě apatie, pocitu prázdnoty, se přidala panická hrůza, pocit ohrožení, nebezpečí,
zakázaná komnata ve vlastním těle.
A právě tělo je tím, kdo přijde na pomoc..
Zvláštní pomoc, ale jinak to neumí..
Začne bolet, onemocní, nutí suché oči k pláči, pojď cítit, cítíš...
A ta bolest je tak silná, že tě vede ke tvé truhle..
Víš, že to bude těžké, proto jsi připraven..
Máš pomocníky nachystané tě podržet, když budeš vypouštět své démony...
A tak to zkusíš..
Moc se ti uleví. Hodně pochopíš. Hodně přijmeš.
Tělo reaguje uvolněním, uzdravením..
Přestože víš, že v jednom okamžiku jsi to už musel vzdát..
Za nějaký čas, se tělo ozvalo..
Jinak, ale zase intenzivně...
Přišel čas vypustit další démony..
Slzy úlevy, reakce těla, energie životního elánu se rozlévá a tryská ven..
Ano, něco je jinak..
Naši démoni nejsou našimi nepřáteli.
Stávají se jen urputnými,
pokud nevěnujeme pozornost tomu,
co nám přišli říct..
Proto s nimi nebojuj ale vyslechni je,
vysvoboď je, aby mohli odejít..