ODCHÁZENÍ

ODCHÁZENÍ

S jednou rukou na klice, otáčíš se do minulosti krásných dnů..
Jak těžké je odejít..

Vzdát se naděje, že znovu bude svítit slunce.
Tak, jako tehdy, když jste se ho dotýkali nadšením..
Tak, jako tehdy, když jste se jím nechali hladit v klidném odpoledni..

Bylo tolik krásných chvil a dní..
Je těžké odejít..

Jak však zapustit kořeny, když ořezávají tvé větve?
Jak důvěřovat a spolehnout se, když chtějí spálit to, co jsi ty?

Stali byste se pahýlem bojujícím o přežití.
Vinili byste jeden druhého.

Jak dosáhne na slunce, když nebude výšky tvých větví?
Kde se budeš vyhřívat, když nebude kmen, o který se můžeš opřít?

Slunce bude svítit pořád.

A možná..
.. větvičky vrostou do země a slabý kmínek vydá se znovu na cestu k nebesům..

A možná..
.. i kmen bez větví znovu obrazí novým životem..

Možná se za čas znovu dotknete slunce.
Možná se s důvěrou opřete o pevný kmen.

Možná se jednou necháte růst.
Společně. Ona i on.

Budete čerpat ze země i z nebe.
Dělit se o sílu a lehkost.

Kolik větví bude ještě potřeba uřezat?
Kolik kmenů bude usychat beze smyslu?

Kolik krásných chvil a dní
zůstane za dveřmi touhy a strachu?

S jednou rukou na klice a druhou plnou větviček bez listí,
ohlédneš se ještě za těmi krásnými dny.
S vděčností v srdci a stínem pod očima,
zhasneš světlo a tiše za sebou zavřeš.