ŠTĚSTÍ JAKO DROGA

ŠTĚSTÍ JAKO DROGA

Možná patřím ještě k té šťastné generaci,
která dokázala mít radost z maličkostí.

Pamatuji si nadšení z trička s obrázkem,
z prvních džínů,
z jízdního kola.
Vzpomínky, které mě dodnes hřejí.

Dnešní děti je mít nebudou.
Žijí v přebytku.
Mají neomezené možnosti.
A paradoxně právě to v nich vyvolává pocit nedostatku.

Krátká radost z věci, kterou dostaly včera,
je okamžitě přebitá něčím novým.

Na pocit radosti si zvykají stejně,
jako si člověk zvyká na dávku drogy.

Frekvence musí stoupat.
Dávky se zvyšují.
A rezistence roste.

Najednou je běžné dostávat.
A obrovský problém je nedostat svou dávku.

Vidíme vzteklé děti,
které si křikem vynucují další hračku
nebo aspoň něco,
co zaplní jejich prázdno.

A rodiče — unavení, zavalení povinnostmi,
často zvolí tu rychlejší cestu:
vysvětlovat… nebo raději koupit.
Nebo všeho nechat a dát plnou pozornost.

Dítě pochopí, že to funguje.

Stačí pořádně zakřičet
a přijde odměna: pozornost, věc, zájem.

Tak příště znova.

A dárky je čím dál těžší vybírat.
Mají všechno.
Naštěstí se stále mění módní postavičky,
takže můžeme koupit totéž,
jen s jiným obrázkem.

A pak se divíme, jak jsou děti psychicky křehké.

Objednací termíny k psychologům se natahují na měsíce.

Poprvé v historii máme generaci,
která se hroutí z nadbytku.

Děti závislé na štěstí
končí nešťastné.
Protože jejich potřebu je stále těžší naplnit.

A pak vyrostou v dospělé
frustrované, nenasytné, bezohledné.
A přitom tak zranitelné.

A pravda je nekomfortní:
Děláme to my.
Rodiče, prarodiče, lidé, kteří žijí v systému,
jenž umí skvěle prodávat rychlou radost.

Děti nám nastavují zrcadlo.
Jen ukazují naši vlastní slabost —
že i my podléháme laciným nabídkám štěstí.

Naše děti nepotřebují hromady věcí.
A nepotřebují ani naši nepřetržitou pozornost.

Potřebují prostředí,
kde zažijí všechno:

málo i hodně,
klid i ruch,
pozornost i samotu.

Prostor, kde nejsou středem vesmíru,
ale jeho součástí.

Kde se učí respektovat hranice jiných.

Kde poznají i nepohodlí, čekání,
neúspěch, frustraci.

Potřebují umět snést nudu,
samotu, ticho, prázdno —
aby se z toho v dospělosti nezhroutily,
ale naopak to dokázaly proměnit v tvořivost.

Každý člověk celý život hledá štěstí.

A ten, kdo ho opravdu našel, ví,
že nic nepotřebujete.

Štěstí je úhel pohledu,
vděčnost, schopnost přijímat a užívat si to, co je.

Čím je člověk šťastnější,
tím méně toho potřebuje.

Učme děti tomuto štěstí.
Také je návykové.
Ale zdravě a bezpečně.

Nezpůsobuje závislost na věcech ani pozornosti zvenčí.

Nekupujme dětem štěstí.
Ať pro ně není

ŠTĚSTÍ JAKO DROGA