MAMI

MAMI

Ty ruce, ty prsty, jednoduchý kroužek na místě pro šperky... Které ruce znáš líp než ruce své mámy? Cítíš jejich teplo nebo chlad, měkkost, jemnost, i rýhy na nehtech... Lety ty ruce průsvitněly. Byly jak papír s tmavými kaňkami. Ty ruce, máminy ruce.

Dnes leží složené na hrudníku, zbavené života i ozdob. Už je cítím jinak. Už jen připomínají to teplo, které jsem znala.

Poslední dotek, než se tvé tělo vrátí světlem zemi. Tvá duše už ve světle je. Možná proto je to tělo tak zvláštně cizí. Chybíš v něm ty, mami.

Za ruku mě drží moje dcera. Živoucí důvod pro tvůj život. A tuším, že víš, že i ona bude jednou máma. Pokračuješ svou cestu v nás, mami.

Prošly jsme spolu velký kus života. Když jsi mě vítala na svět, měla jsi už spoustu šrámů na duši. Tvé nádherné dětství vystřídala nejistota dospívání. Velká láska přišla a byla jsi tak mladá. Stala ses ženou, stala ses mámou a možná sis ještě potřebovala jen tak žít. Muž tvého srdce tě zranil zradou a ty jsi před bolestí utíkala zpět někam do mládí, kde byl život ještě snadný. Lítala sis jako motýl s lehkostí, kterou jsi uměla žít jen ty.

Až tě lapil do své sítě další osudový muž. Ani teď jsi nebyla připravená stát se matkou. Ale já se hnala na svět. Cítila jsem tvé obavy a tvůj strach. Propsaly se až do mé duše. Mnoho let jsem nesla vinu za tvůj nezdařený let. Jako bych právě já nebyla ten důvod... Ten důvod, který ti dal smysl dál žít.

Přišla jsem si a zabrala celý tvůj svět. A dnes je mi líto, když vidím, jak jsem měla pocit, že se mnou to všechno teprve začalo. Že jsem v tobě viděla samozřejmý zdroj potravy a bezpečí, péče a zájmu. Že jsem měla své požadavky a svá práva. Že jsi byla hromosvodem mých stínů a bouří. Že jsi byla viníkem mých nedostatků a neúspěchů.

Nestačilo dospět. Šla jsem stejnou cestou jako ty. Láska a mateřství mě nenechaly dozrát. Spoutaná starostmi jsem v tobě zase měla přístav. Nevím, jestli jsem byla dost vděčná. Ne nebyla. Zase jsi tu byla tiše pro mě a pro mé děti.

Musela jsi odejít, abych já pochopila? Neměla jsi moji dravost, se kterou si já rovnám cesty s mými dětmi. Moji dravost, kterou jsi mi umožnila mít. Drzému mláděti roztahujícímu se ve hnízdě.

Dělám spoustu chyb, mami. Některé už nejdou napravit. I když mám pocit, že tím, že dnes konečně vidím, co jsem dřív neviděla, že jsem konečně vděčná a konečně tě chápu jako žena ženu, že se tím mění i naše minulost.

Vím, že se na mě nezlobíš a vím, že jsi na mě pyšná. Vím, že jsi mi vyšlapala cestu a já můžu ujít další kus. Nesu dál pochodeň světla předávanou předky. Nechala jsem to světlo rozhořet, mami. A budu svítit, co mi síly budou stačit. I za tebe. I když to asi není nutné, viď? Ty tu svítíš pořád sama.

Moje děti si jdou svými cestami. A vrací mi to, co jsem dávala já tobě. Asi je to zákon přírody, nebo karma nebo kdoví co. Učí mě to pokoře. Učí mě to bezpodmínečně milovat. Konečně. Škoda, že jsem do neuměla dřív. Děti jsou velkými učiteli rodičů. A tak mě napadá, že i já jsem byla učitelem tvým. A to je pěkná myšlenka. Dává mi pocit úlevy. Vždyť já vím, že bys nechtěla, abych zase cítila vinu. Tak jako kdysi. Nikdy jsi to nechtěla. Chtěla jsi, abych byla šťastná. Tak já budu, mami. Já jsem.