PUSŤ UZDU A NECHEJ KONĚ JÍT

PUSŤ UZDU A NECHEJ KONĚ JÍT

Touha po společné cestě je tak silná...
Někam patřit, být něčí, být pro někoho..
Kdo by chtěl jít životem sám?

Nějaká přirozená potřeba nás nutí
vést svého koně i po cestách,
které nevedou vždy naším světem.

A říkáme si - proč ne?
Poznám něco jiného, nového, otevřu se tomu..

Se srdcem dokořán vedu svého koně vedle tvého
do neznámých končin tvého vesmíru
a někde v koutku duše
očekávám, že budu vítán.
Že to, že jsem cizinec, bude přijato.
Že najdu útočiště, nový domov, pochopení
a další otevřené srdce.

Ale pokud zůstanu cizincem ve tvém světě,
pocítím smutek, ztrátu naděje a důvěry.
Pokud nejsem přijatý se svými odlišnostmi,
cítím se víc sám než kdy dřív.

Nestačí jen jedno otevřené srdce.
Nestačí krotit jen jednoho koně.

Bude hladovět po svém bezpečí,
pokud nenajde dost lásky.

Pusť uzdu a nechej koně jít
tam, kde najde zelené pastviny a láskyplný svět.

Důvěřuj mu, že najde zem,
ve které nebude cizincem
a ani tam nebude sám.

Otevři srdce pro otevřená srdce.
Ať místo překážek prašných cest,
najdete ráj..