POHÁDKA O DUŠI A EGU
POHÁDKA O DUŠI A EGU
Pocit, že jsem sám, opuštěný, odmítnutý
je hluboko uvnitř nás jako pravda, na kterou jsme zapomněli.
Touha po lásce, přijetí bez podmínek, bezpečném místě pro život
je vzpomínka na to, jak jsme se kdysi cítili.
Tohle jsme opravdu kdysi měli.
Jako Duše, součást jednoty Ducha, bez fyzického těla
Jako dítě pod srdcem mámy v kolébce dělohy.
Ta místa jsou tak vzdálená, zatažená závojem zapomnění,
ale stále je nevědomě cítíme
a vnímáme je jako prázdné místo, které chceme zaplnit.
A tak se Duše, spoutaná ve svém novém lidském těle,
spolehne na Ego,
prostředníka, který propojuje duchovní a fyzický svět.
Možnosti Ega jsou omezené časem a prostorem.
Vnímá minulostí, budoucností a občas i tady a teď.
Duše je vším. Je neomezená prostorem a časem
a tuhle volnost a svobodu těžce postrádá.
Ego je pro Duši nadějí pro zaplnění prázdného místa touhy po lásce.
Proto ho Duše zplnomocní, aby by se vydalo na misi hledání.
A tak Ego hledá ve fyzickém světě lásku bez podmínek,
ale nachází jen obdiv, uznání, ocenění úspěchu,..
A tak ego hledá ve fyzickém světě zaplnění samoty,
ale nachází je závislosti, podmínky, naplňování potřeb,..
A tak ego hledá ve fyzickém světě bezpečné místo k životu,
Ale nachází jen pravidla, příkazy, povinnosti, omezení, ..
Ego nese Duši zprávu o tom, že
abychom byli milovaní, musíme se snažit..
abychom nebyli osamělí, musíme se přizpůsobit..
abychom nebyli vystaveni nebezpečí, musíme se podřídit..
Duši se to ale nelíbí. Spílá Egu, že tohle není to, co hledá.
Stále se cítí osaměle, bez lásky, bez klidu bezpečí..
A navíc cítí bezmoc, vyčerpanost, zoufalství z posuzování a omezování fyzickým světem..
Ego se zlobí. Takhle vypadá fyzický svět!
Ty, Duše, si nevymýšlej! Přebírám velení!
Já se budu starat o to, abychom tady v tom světě obstáli.
Umlčená Duše se plní všemi zoufalými city a emocemi.
Hlasité Ego zahání její tichý hlas, který občas v chvílích samoty zaslechne.
Aby Duši umlčel, přidá na píli, aktivitě, stanoví si nové cíle, dobude další metu úspěchu.
Nevyslyšená Duše přetéká všemi zoufalými city a emocemi.
Do těla vylévá svůj žal a bolest.
A tělo tu bolest tlumočí Egu.
Fyzická bolest je něco, co Ego může zastavit.
A někdy se to stane, ale často musí bolest přerůst do nemoci
a někdy až do smrti.
Protože Duše má svůj úkol.
Přišla sem z lásky, jednoty a bezpečí proto,
aby lásku, jednotu a bezpečí ve fyzické realitě pomáhala vytvářet.
Pokud Ego včas zaslechne hlas Duše,
zastaví se a uvidí marnost svého maratonu za hledáním naplnění,
vylije se z Duše a z těla všechna ta nasbíraná bolest a žal ven.
To, čeho se Ego, tolik bálo, se stane těžkou realitou jeho dní.
Frustrace, zoufalství, beznaděj z toho,
že nic, co bylo, a nic, k čemu směřovalo,
už nedává žádný smysl.
Rozpadnou se iluze, ideály, vztahy, plány a sny...
Všechna ta schovávaná temnota, strachy, zrady, křivdy, pochybnosti
vytečou na povrch.
Dočasně zaplaví tělo jedovatým odpadem
a zbourají všechny papírové jistoty.
Ale na povrchu se temnota začne ředit světlem
a přestává být temnotou.
Tělo vydechne úlevou jak se světlem rozpouští bloky nelásky v něm.
Duši zasáhne paprsek světla a rozkvete jak nejkrásnější květ.
Lapá po světle, zahřívá se teplem a vrůstá do všech buněk s novým poselstvím.
Ozdravuje tělo a expanduje ven, do toho "nepřátelského" fyzického světa,
aby i do něj přinesla světlo, lásku, jednotu a bezpečí.
A Ego? Konečně jen nechá věci, ať se dějí.
Dívá se jak Duše světlem přináší radost.
Vidí, s jakou lehkostí se najednou objevuje láska,
když je s lehkostí dávaná Duší.
Vidí, jak snadno se Duše propojuje s jinými, když s nimi nebojuje.
Vidí, jak se fyzický svět proměňuje v bezpečné místo, když ho Duše plní přijetím, soucitem a respektem..
A tak Ego s úctou přenechá Duši vedení a stane se skvělým pomocníkem,
který dokáže fyzicky vytvořit to, co Duše stvoří vědomím..
A zazvonil zvonec a pohádka má šťastný konec
POHÁDKA O DUŠI A EGU
