Jednoho dne mi došlo,
že jsem samostatný svět...

Přepadla mě nenávist a zalily mě slzy staré bolesti.
Vylily se z chodeb mé duše, kterými jsem dlouho nechodila.

Jestli člověk doufá a věří,
že bude líp...
že se něco nebo někdo změní
a zase nebo konečně bude dobře..

Čekám si ve svém světě na časy,
kdy bude i venku líp.
Kdy budou nasycena lidská dramata
potřebou nenávidět a věřit manipulátorům
a konečně vyjde slunce srdce vnímání.

Není nutno, aby bylo veselo
Aby nebylo smutno,
aby se nebrečelo...

Život se odvíjí jak klubko vlny.
Splétá se do vzorů. Hladce i obrace.

Touha po společné cestě je tak silná...
Někam patřit, být něčí, být pro někoho..
Kdo by chtěl jít životem sám?

Kdysi jsem si vybírala štěně.
Z množství krásných hebkých kuliček začínajícího života
měla jsem si vybrat štěně, které budu milovat.

S dlaní na srdci dívám se na bleděmodré nebe přes nahé větve stromů.
Z mého místa nevidím pučení mladých lístků, nového života, který se rodí s jarem.
Nese tohle jaro nový život nejen stromům a přírodě?

Muž vyprávěl své přítelkyni příběh, který četl v knize,
o tom, jak se žena zamilovala do úspěšného fotbalisty,
a jakmile spolu žili, nejvíc jí vadilo právě to,
že je fotbalista. Všechno to, co je s tím spojené.
Byl často pryč. Věnoval spoustu energie fotbalu.
Byl známou osobností.

Dostáváme další výraznou příležitost
uvidět sebe a to, co je v nás.

Přišli jsme na tento svět s přirozeným nárokem na lásku.
Byli jsme lásce dáni na milost a nemilost
jako kojenci neschopní bez ní žít.