Klidnému a pohodovému toku mého života
brání hráze, které se mi staví do cesty.

MŮJ ŽIVOT SE ODEHRÁVÁ V MÉ HLAVĚ

Pocit, že mě někdo potřebuje,
je nejsilnější afrodiziakum.

Odešla jsem,
když už jsem neměla kam couvat..

Svět je jak kino s mnoha promítacími sály.

Tělo je tak moudré.
Vypne tě, uloží do postele, vezme ti hlas i sílu ..
Tady budeš, ani se nehneš a budeš poslouchat!!
Rozkáže jak milující, ale přísná matka.

Ó PRAVDO
Kéž bychom tě znali...
Nemuseli žít v omylech a domněnkách..

Držel jsi zrcadlo, ve kterém jsem viděla sebe..
Ale nevěřila jsem tomu obrazu..
Přes mlhu své touhy a přání jsem neviděla,
co jsi mi ukazoval.

Na trávě pod nebem ležím a dívám se k Bohu.
Mé ruce odťaté, mé nohy zlámané, mé rány krvavé..
Bez síly vstát a žít čekám na poslední výdech..
S nadějí a touhou po lásce, která mi byla odepřena,
chci se pro ni vrátit domů..

HOLKA DO NEPOHODY..
to zní jako lichotka...

Už nejsem holčička zachumlaná do máminy peřiny.

Osamělost je následkem
vlastního postoje k ostatním.