Jsou dny, jsou časy,
kdy člověk ztrácí chuť žít..
ztrácí naději, sílu, smysl..

Slovo, dotek, polibek
daný s úsměvem
je oázou lásky v pustině beznaděje.

Jsem jako koruna stromu..
Vztahuji se k nebi, blíž k andělům..
Jsem most, který spojuje duši a tělo..

Už mi nepřinášíš radost, ale přinášíš mi hořkost..
Hořkost je můj pocit.
Neměl by souviset s tebou. Ale ty jsi ji probudil.

Vidím tě, jak svým kritickým myšlením vybíráš z mého bohatě prostřeného stolu jen to, co znáš a nemáš rád..

Stojíme proti sobě jako dva vojáci v poslední bitvě..
Poslední přeživší na každé z obou stran.
Míříme na sebe zbraněmi konverzace.

Stejná slova a jedna mezera navíc..
Tolik možných výkladů, tolik různých situací..

Prostor je neviditelný svět.
Musíme ho zahustit hmotou, abychom si ho uvědomili..
Podívat se na nějaký bod - vázu, dům nebo strom..
Vydechnout teplý vzduch do mrazivého, aby se objevil obláček páry...
Ta vzdálenost od bodu k bodu, ten prostor naplněný párou..
Neviditelný svět, který nás doslova obaluje i plní
Neuchopitelný, podle našeho...

Z poupěte se rozvíjíš do růže.
Ze své nevinnosti a zranitelnosti rosteš do krásy a omamné síly moci.
Potom začneš odkvétat a zatoužíš po věčnosti.

Byly časy,
kdy jsem nebyla šťastná ani z toho,
že jsem já...

Všichni jsem přišli ze stejného místa
a všichni se budeme na stejné místo vracet...
Naše podstata je stejná.

Slyším to tak často,
že se nad tím musím zamyslet...